Narození dítěte: Co vše se dělalo z dobré víry?

V dnešní době se občas říká, že naši předchůdci své děti neměli rádi tolik jako současní opatrovníci. Ať je to jakkoli, často to není pravda – každý kojenec byl uvítán na svět s opravdovou láskou. Jen to v minulosti dávali najevo trochu jinak, jejich city a pocity byly více zakrývané než v současnosti.

Nejdůležitější byla vždy voda

Od pradávna se kolem narození dítěte soustředily různé obřady a oslavy. Prostřednictvím zvyků byla nemluvňata přijímána do kmene, rodiny nebo církve. Jednalo se o čas, který zajišťoval jasné místo ve společnosti a mnohá práva.

V nejstarších dobách hrálo první kojení důležitou roli, ale mnohem důležitější bylo přijetí od otce. Nejčastěji bylo dítě ihned po narození položeno na zem nebo na viditelné místo v domě, kde je otec zvedl a uznal za své. Takovým typickým středem domu býval stůl, ohniště, pec či práh. Voda hrála důležitou roli při mnoha obřadech přijímání. Zvyklost koupání nebo polévání vodou je známa ze starého Egypta a antiky, z judaistických nebo buddhistických obřadů a jako křesťanský křest.

Všem známý církevní křest

Nám je nejbližší a nejznámější právě křest. V dnešní době u nás není tak běžný, a proto mnozí nevědí, co vlastně obnáší a jak se provádí. Prvním křtitelem byl svatý Jan Křtitel, který křtil Ježíše Krista a zanedlouho ho následovali další, kteří vstoupili do řeky, kde je polívali vodou. V raném křesťanství nebyl křest automatický. Člověk musel pochopit víru a až pak mohl být pokřtěn. Od 7. století se začaly křtít děti ihned po narození. Používaly se kulaté křtitelnice se svěcenou vodou, ve kterém kněz dítě vykoupal.

Zpočátku se vyráběly z kamene nebo ze dřeva, později byly kovové, na nožičkách a s víkem, které chránilo vodu smíchanou s oleji před znečištěním. Od středověku se při katolickém křtu dítěte do vody neponořuje – kněz mu pouze pokropí hlavu. Východní pravoslavná církev dodržuje zvyk ponořovat dítě při křtu třikrát za sebou. Křest býval hlavní podmínkou pro biřmování do církve. Typické je, že se při něm smývá dědičný hřích od Adama a Evy. A navíc, nepokřtěný člověk, nesměl být pohřben a nebylo mu poskytnuto spasení.

Peřinka a vínek

Dalším zvykem je, že děti dostávají při posvěcení dar od kmotrů, od babiček a dalších příbuzných. Přežily i výrazy do peřinky nebo do vínku, protože dary se dávaly pod hlavu dítěte nebo do pokrývky. V renesanci se dávaly dokonce bohatě zdobené zlaté skleničky, které patřili Rožmberkům. Po třicetileté válce se dávala medaile, kterou v 18. století nahradila zlatá mince. Později se přešlo například na náušnice, šperky nebo růženec.

Každé dítě dostalo i oblečení – jako je košilka, peřinka, vyšívaný čepeček, kabátek nebo pokrývka. Nejpřednější byly čepce! Samozřejmě následovala hostina, které se říkalo křtiny nebo křtící hody. Bývaly bohaté a veselé, s velkou návštěvností. Oslava byla obrovská, s velkým množstvím jídla a alkoholu, což se shodovalo se zvyklostmi a tradicemi. Matka nikdy nebyla se svým dítětem u křtu. Muselo být provedeno co nejdříve po porodu, kdy matka nesměla jít do kostela, protože ještě neabsolvovala obřad dekontaminace. Dítě v té chvíli nesl ke křestu otec, případně prarodiče a kmotři.

Zdroje info: novinky.cz, izlato.cz

Náhledové foto: Pixabay